Popis
Obrázek „Interiér s fonografem“ vytvořený v roce 1924 Henri Matisse, je vznešený projev inovativního přístupu, který měl francouzský umělec k malování a použití barvy. V této práci nás Matisse zve, abychom vstoupili do domácího prostoru, zjevně jednoduchý, ale skvěle složený. Scéna ukazuje vnitřní interiér, jehož nejvýraznější protagonista je fonograf, objekt, který vyvolává modernitu a začátek éry, ve které se technologie začala být součástí každodenního života.
Složení se odehrává v několika vrstvách smyslu a barvy. Matisse dokáže na plátně porazit různé prvky a dává jim pocit harmonie a klidu. Zdá se, že uspořádání nábytku a předmětů s výraznými tvary a barvami je pečlivě vypočteno tak, aby nasměrovalo pohled diváka z jednoho bodu na druhý. Ústřední postava, fonograf, je zastoupena významem, který upoutá pozornost, možná symbolizuje význam hudby a technologie ve společnosti té doby.
V této práci jsou obzvláště důležité odstíny zvolené společností Matisse. Převládají teplé barvy s paletou, která zahrnuje tóny červené, oranžové, žluté a zelené, které vibrují v harmonii, což je pečeť charakteristická pro styl Matisse známého jako fauvismus. Toto mistrovské použití barvy definuje nejen objekty a prostory, ale také prožívá scénu smyslu života a pohybu, navzdory zjevnému klidu zastoupeného prostředí.
Zdůrazňuje také způsob, jakým Matisse ošetřila světlo a stíny, zejména v záclonách a půdních reflexách. Tato technika, i když méně podrobná než v klasické tradici, nám připomíná její neustálé hledání zjednodušení a podstaty, kde je méně. Hustá viditelná vegetace oknem a luminiscence, která filtruje uvnitř, naznačuje spojení mezi přírodním světem a domácím prostorem a vytváří bukolickou a útulnou atmosféru.
Práce postrádá lidské postavy, což je zajímavý bod analyzovat. Tuto nepřítomnost lze interpretovat několika způsoby: možností by mohlo být, že Matisse chtěl soustředit pozornost pozorovatele na neživé aspekty domu a poskytnout jim své vlastní a autonomní vyprávění. Další interpretace by mohla odkazovat na implicitní lidskou přítomnost, navržená osobními předměty, jako je sada stolu nebo prázdná židle, možná naznačující, že by někdo mohl kdykoli vstoupit na scénu.
„Interiér s fonografem“ lze považovat za odraz doby, kdy Matisse žila, v době, kdy se technologie začala integrovat do každodenního života. Tento obraz navíc projevuje neustálý zájem Matisse o prozkoumání vnitřních prostorů a jejich schopnost učinit obyčejnou v něčem mimořádném uměním. Ostatní z jeho, jako je „The Red Room“ (1908), také ilustrují tuto fascinaci vnitřními prostory zdobenými pulzujícím použitím barev a dispozicí prvků, které se zdá, že na plátně tancují.
Závěrem lze říci, že toto mistrovské dílo Henri Matisse není jen oknem do domácího světa počátku dvacátého století, ale také oslavou barvy, tvaru a modernosti. Matisse se svým charakteristickým stylem Fauvista dokáže transformovat jednoduchý interiér s fonografem na vizuální příběh bohatý na nuance a významy. Je to bezpochyby dílo, které zapouzdřuje génius umělce, který vždy hledal krásu v každodenním životě a jednoduchosti.