Popis
„Joaquina“, vytvořená v roce 1911 Henri Matisse, je dílem, které zapouzdřuje podstatu jeho období Fauvista, kde expresivní použití barvy a jednoduchosti formy má přednost na realistické reprezentaci přírody. V tomto obraze nás Matisse představuje ženské postavě, jejíž jméno Joaquina navrhuje možné osobní nebo kulturní spojení umělce, ačkoli takové spojení není historicky plně známo.
Matisseova dovednost, která pozorovala práci, lze všimnout při použití barvy, která nejen definuje obrysy a objemy, ale také naplňuje život a emoce pro zobrazenou postavu. Ženské tělo se odehrává v jednoduchém, téměř geometrickém složení, kde jsou teplé tóny proti chladu a vytvářejí nádhernou vizuální rovnováhu. Dominantní chromatická chromatická červená a pomeranče představující její šaty vyzařuje živou energii, která kontrastuje s vznešenou s modrým a zeleným pozadím, charakteristické barvy palety matice, které vyvolávají klid a hloubku.
Tvář Joaquiny, vyrovnané a kontemplativní, je ohniskem díla a přitahuje pohled diváka k jeho nepřítomným očím, nastíněným jednoduchým, ale nabitým expresivním záměrem. Nejedná se o fotografickou reprezentaci, ale o interpretaci nálady a duchovního stavu modelu. Toto zjednodušení fyzických detailů ve prospěch subjektivního vyjádření je jednou z výrazných značek fauvismu, pohybu, ve kterém byla Matisse vynikající postavou.
Složení „Joaquina“ se řídí anatomickou logikou, ale bez podrobení přísných pravidel akademismu. Postava sedí, jeho pozice odráží okamžik introspekce nebo klidu, vyřešeno, takže se zdá, že všechno v práci tančí v harmonii. Matisse se rozhodne pro zakřivené a tekuté linie, které naznačují pohyb i v tichosti, a udržuje vizuální rytmus, díky kterému je pozorování barvy dynamickým a obklopujícím zážitkem.
Je zajímavé poznamenat, že navzdory ploché povaze, kterou mohou mít některé chromatické oblasti, je implicitní hloubka dosažena barvou a prostorovou schopností. Tato dualita mezi plochem a hlubokou vytváří zajímavé estetické napětí, které diváka nutí navigovat mezi povrchem malby a možným nejhlubším významům, které leží v každém štětci.
Je nevyhnutelné porovnat „Joaquinu“ s jinými díly stejného období Matisse, jako je „The Green Ray“ (1905), kde barva nejen popisuje, ale předefinuje prvky obrazové reality. Obě díla ukazují odvahu umělce při používání libovolných barev k vytvoření harmonických a emocionálně rezonančních kompozic.
Henri Matisse se svým nezaměnitelným stylem dosahuje „Joaquina“ vysílá čistotu emocí a síle barvy jako narativního vozidla. Práce je svědectvím o jeho schopnosti syntetizovat složitou krásu života ve zjevně jednoduchých tvarech a barvách, což vede k stvoření, které rezonuje mimo čas a které nadále překvapuje moderní divák svou svěží a nekonečnou vitalitou.