Popis
Venuše před zrcadlem je mytologická scéna s vertikální kompozicí, zalidněná nahými či částečně zahalenými postavami shromážděnými v otevřené krajině. Venuše sedí uprostřed, trupem se obrací k divákovi a natahuje paži k zrcadlu, které vlevo drží amorek, zatímco další postava, stojící zády k divákovi, zaujímá pravou stranu obrazu. Mezi nimi jsou družky bohyně, bílé a červené látky a postava, která zvedá paže, aby odhrnula velký závěs. V horní části obrazu poletují mezi mraky dva amorkové. Scénu dotvářejí obloha, vegetace a temná půda, jež jí propůjčují výrazně divadelní ráz.
Dílo zachycuje Venušinu toaletu, oblíbený námět mytologického malířství, v němž se bohyně lásky a krásy připravuje za pomoci svých družek a amorků. Zrcadlo je jejím hlavním atributem a středobodem výjevu. Nahota odkazuje ke klasickému výtvarnému pojetí tohoto žánru a činí z těl hlavní formální prvky kompozice. Otevřená krajina dodává scéně pastorální rozměr, zatímco množství postav a látek jí propůjčuje scénickou energii a proměňuje přírodní prostředí v téměř dramatický prostor.
Látky hrají při interpretaci díla zásadní roli. Červené, bílé, fialové a modré odstíny těla nejen částečně zakrývají, ale také oddělují jednotlivé prostorové plány a vedou pohled od jedné postavy ke druhé. Velké látky v horní části obrazu vytvářejí všeobjímající masu připomínající oponu, která stlačuje pravou polovinu kompozice. Naproti tomu světlá obloha a mraky nechávají levou stranu volně dýchat. Zrcadlo odkazuje ke kráse a sebezpytování, zatímco vznášející se amorkové rozšiřují scénu o vzdušný a fantastický rozměr.
Z formálního hlediska se pohled ubírá po diagonále, která klesá z levé horní části obrazu ke skupině uprostřed a do popředí dole. Tento směr podtrhují natažené paže, spočívající nohy a záhyby, které rytmicky členěnými liniemi procházejí prostorem. Venuše slouží jako vizuální opěrný bod: její čelní postavení stabilizuje kompozici plnou bočních a šikmých pohybů. Kontrast mezi osvětlenými tóny pleti, modří oblohy a fialovými stíny drapérií vytváří několik po sobě následujících ohnisek pozornosti. Objemná oblaka a vegetace prohlubují prostor, zatímco hustě seskupené postavy udržují celek soudržný a kompaktní.
Z hlediska tvorby Johanna Lisse se toto dílo vyznačuje barokním cítěním, které se projevuje dynamikou těl, smyslností forem a mytologickou scénou s výrazně divadelním účinkem. Barva neslouží pouze k popisu předmětů: utváří napětí mezi otevřeností a uzavřeností, jasem oblohy a stínem, klidem středu a neklidem okrajů. Stojí za to sledovat, jak bohyně, zrcadlo a horní drapérie vytvářejí souvislý vizuální řetězec. Krajina v něm není pouhým pozadím, ale protikladem, díky němuž skupina působí jako výjev pozastavený mezi přírodou a představivostí.
Máte otázky k našim reprodukcím olejomaleb? Podívejte se na naše často kladené dotazy.