Popis
Malba zachycuje svatého Františka z Assisi pohrouženého do extatického prožitku před andělskou bytostí. V temném a stísněném interiéru se shlukují tři lidské postavy: světec s vousy leží uprostřed v dolní části obrazu a pozornost mu věnuje postava naklánějící se zprava, zahalená do světlých látek a velkých opeřených tvarů. Vlevo mladá postava drží nebo doprovází scénu mezi bílými a modrými drapériemi. V popředí se pod rukou vynořuje lebka, zatímco kolem těl se prolínají různé předměty a záhyby látek. Ponurá architektura v pozadí se od šera téměř neodlišuje.
Scéna navazuje na zbožnou tradici věnovanou svatému Františkovi, zakladateli františkánského řádu a osobnosti spojované s dobrovolnou chudobou, pokáním a intenzivním duchovním životem. Extáze zde představuje vizionářský prožitek: světec opouští běžné tělesné napětí a soustředí se na nebeskou přítomnost, která se nad ním sklání. Blízkost postav proměňuje náboženskou událost v tělesný a dramatický zážitek. Kompozice nepředkládá vzdálený příběh, ale zasazuje diváka přímo do okamžiku usebrání, doteku a zjevení.
Lebka přináší křesťanský motiv vanitas a spojuje mystický prožitek s vědomím smrtelnosti. Spolu s prostými látkami a noční atmosférou posiluje kajícný rozměr svatého Františka: duchovní povznesení se zde neoddělitelně pojí se zříkáním a rozjímáním o pomíjivosti života. Křídla či peří obklopující postavu vpravo vytvářejí vizuální oblouk, který umocňuje její nebeský charakter, zatímco ruce soustřeďují vztah mezi světcem a zjevením. Scéna se tak utváří na pomezí těla, vidění a smrtelnosti.
Vertikální, hustě seskupená kompozice vede pohled od mladé postavy vlevo k diagonálně položenému tělu světce a poté k okřídlené bytosti nahoře. Bílé a modré záhyby narušují masu hnědých, černých a olivově zelených tónů a vytvářejí drobné světelné plochy v prostoru, který téměř zcela pohlcuje stín. Světlo se soustřeďuje na tváře, ruce, lebku a světlé látky; tento světelný proud dodává dramatu divadelní intenzitu. Diagonály postav a předmětů v popředí vnášejí do obrazu pohyb, zatímco temné pozadí stlačuje hloubku prostoru a činí výjev bezprostřednějším.
V díle Giovanniho Baglioneho lze rozpoznat prostředí římského malířství na přechodu od pozdního manýrismu k ranému baroku, které se vyznačuje zbožným dramatismem, kontrasty světla a stínu a výrazně divadelními kompozicemi. Zde tyto prostředky proměňují extázi v tělesné drama plné světelných kontrastů: svatého Františka, andělskou bytost a lebku propojuje jediný vizuální proud. Stojí za to povšimnout si, že světlo nejen zdůrazňuje postavy, ale také propojuje jejich ruce, tváře a symboly pokání, čímž zviditelňuje napětí mezi duchovním viděním a vědomím smrti.
Máte otázky k našim reprodukcím olejomaleb? Podívejte se na naše často kladené dotazy.